Oblasti zájmu

Alternativní řešení sporů

.

studijní programy

.

Alternativní řešení sporů neboli Alternative dispute resolution (ADR) je mimosoudní urovnání sporu prostřednictvím nestranného orgánu (rozhodce, mediátor). Jde o obecný pojem zahrnující různé metody řešení sporů předtím, než se přistoupí k soudnímu řízení.

Těmto metodám dává přednost stále více osob, zejména proto, že jim umožňují řešit spory rychle a důvěrně. Využitím některého druhu také může ušetřit značné náklady spojené se soudním řízením. Existuje několik druhů alternativního řešení sporů, kterými jsou například:

Zprostředkování (mediace)

Smírčí řízení

Arbitráž (rozhodčí řízení)

Mediace je dobrovolný, neformální a důvěrný proces, který jako soubor různých komunikačních technik slouží k urovnání konfliktu mezi dvěma nebo více fyzickými nebo právnickými osobami, který je veden nezávislou a nestrannou třetí osobou – mediátorem. Mediátor tedy zprostředkovává (pomáhá) nalézt smírné řešení jejich sporu. V případě úspěšné mediace je tato zakončena uzavřenou mediační dohodou, která mezi stranami ruší dosavadní sporná práva a nahrazuje je právy novými. Tuto dohodu si vytváří jen strany sporu a nikoliv mediátor.

Smírčí řízení je specifické předběžné řízení před kterýmkoli věcně příslušným soudem, jehož účelem je pouze uzavření smíru a kde na návrh jedné ze sporných stran soud provede pokus o smír a v případě jeho uzavření, aby rozhodl i o jeho schválení. Součinnost nebo přítomnost účastníků ale nemůže žádným způsobem vynucovat. Soud také rozhoduje o tom, zda schvaluje mediační dohodu uzavřenou podle zákona o mediaci, nejdéle však do 30 dnů od zahájení smírčího řízení.

Účelem smírčího řízení je tedy uzavření smíru, a kdy soud usiluje o smír mezi účastníky. Při pokusu o smír soud s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách.

Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.

Rozhodčí řízení

V případě soudního či rozhodčího řízení nezávislá třetí osoba (soudce nebo rozhodce) na podkladě podrobného zjištění a dokázání skutkových okolností případu vydává konkrétní rozhodnutí (rozsudek, nález). Rozhodnutím se autoritativně určuje, jak jsou práva a povinnosti stran sporu uspořádány. Rozhodčí řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., slouží jako alternativa k soudnímu řízení, která upřednostňuje zásadu autonomie stran a může být vedeno buďto prostřednictvím rozhodčí instituce nebo rozhodcem ad hoc.

Rozhodčí řízení je tedy smluvní nebo zákonný proces řešení sporů, v němž o řešení sporu rozhoduje nezávislá a nestranná třetí strana. Jde přitom o řešení, které je z pohledu soudce či rozhodce správným a zejména zákonným uspořádáním vztahů mezi stranami sporu. V některých zemích je rozhodování omezeno na řešení sporů na specifické oblasti (např. stavebnictví).

Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí doložka nebo smlouva). Rozhodčí řízení tedy vzniká na základě dobrovolného konsensu dvou nebo více stran a je obvykle umožněno dohodou o rozhodčím řízení, a to buď jako doložka v již existující smlouvě, nebo jako samostatná dohoda.

Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír, přičemž se může týkat buďto jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.

Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná a také váže právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly.

Obvykle odborná osoba, která je oprávněna vydat úřední rozhodnutí v rámci rozhodčího řízení se nazývá rozhodce. Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a plně svéprávný, pokud zákon nestanoví jinak. Nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce, avšak příjme-li takovou funkci, je povinen vykonávat ji v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy. Rozhodce se může své funkce vzdát jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem stran. Přijetí funkce rozhodce musí být písemné.

Rozhodce, který má pro daný spor odpovídající pravomoc, vyslechne námitky všech stran a vydá konečné a závazné rozhodnutí známé jako rozhodčí nález. Rozhodčí nález lze poté vymáhat u vnitrostátních soudů. Uznání a výkon rozhodčích nálezů se ve většině jurisdikcí řídí Newyorskou úmluvou (74/1959 Sb.). Tato úmluva slouží jako mezinárodní rámec pro uznávání a výkon rozhodčích nálezů. V současné době je smluvní stranou úmluvy přibližně 170 zemí. Článek II. této úmluvy stanoví, že každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením.

Rozhodčí řízení končí právní mocí rozhodčího nálezu, nebo doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Výrok rozhodčího nálezu musí být určitý a nález musí obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba.

K uvedenému je možno doplnit, že zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zakotvuje systém tzv. mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, tedy metoda pro řešení sporů bez zapojení soudů. Fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (spotřebitel) má podle zákona o ochraně spotřebitele právo na mimosoudní řešení spotřebitelského sporu z kupní smlouvy nebo ze smlouvy o poskytování služeb. Výjimkou jsou smlouvy v oblasti zdravotních služeb poskytovaných pacientům zdravotnickými pracovníky za účelem poskytování zdravotní péče, smlouvy v oblasti služeb obecného zájmu nehospodářské povahy nebo s veřejnými poskytovateli dalšího nebo vysokoškolského vzdělávání.

.

.

.