Oblasti zájmu

Soukromé právo

Soukromé právo je souhrn právních norem, které vytvářejí jistý protipól vůči právu veřejnému. Toto dělení je nám známo již z římského práva a je dodnes uznáváno. Netýká se ovšem jen práva subjektivního, ale i objektivních práv. Proto také hovoříme o „subjektivním soukromém právu“.

Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často mohou vznikat spory o to, je-li určitý právní vztah soukromoprávní, nebo veřejnoprávní.

V českém právu obsahuje legální definici soukromého práva § 1 odst. 1 nového občanského zákoníku, podle kterého jde o souhrn všech ustanovení právního řádu, která upravují vzájemná práva a povinnosti osob. Uplatňování soukromého práva pak není závislé na uplatňování práva veřejného.

Charakteristikou soukromoprávních vztahů je symetrie a rovnost jejich účastníků. Příkladem je třeba právo na náhradu újmy nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V takovém řízení jsou obě strany v rovnoprávném postavení a žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat. V případě sporu těchto stran rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.

Soukromoprávní předpisy obsahují z velké části dispozitivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Pokud se dohodnou smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Soukromé právo se dělí na různá právní odvětví, přičemž vzhledem k neostrosti dělení mezi ním a právem veřejným může být u mnohých jejich zařazení sporné. Jde zejména o:

• občanské právo
• obchodní právo
• rodinné právo
• pracovní právo
• mezinárodní právo soukromé

Občas bývá do tohoto seznamu zařazováno i občanské právo procesní.

.

.

.