Oblasti zájmu

Veřejné právo

.

studijní programy

.

Veřejné právo (ius publicum) je souhrn právních norem, které vytvářejí určitý protipól vůči právu soukromému. Upravuje vztahy a záležitosti mezi právnickými osobami a vládou, různými institucemi ve státě, různými složkami vlády, jakož i vztahy mezi osobami, které se přímo dotýkají společnosti.

Toto dělení je nám známo již z práva římského a dodnes je uznáváno. Netýká se však jen subjektivního práva, ale i objektivních práv, lze proto také hovořit o „subjektivním veřejném právu“. Veřejné právo zahrnuje zejména ústavní právo, správní právo, daňové právo a trestní právo, dále veškeré procesní práva.

Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není vždy zcela jasně zřetelná a často mohou vznikat spory o to, je-li určitý právní vztah veřejnoprávní, nebo soukromoprávní.

Rozlišení mezi veřejným a soukromým právem je jako takové do značné míry spíše funkční než faktické a klasifikuje zákony podle toho, do které kategorie se aktivity, účastníci a hlavní zájmy, kterých se to týká, nejlépe hodí.

Veřejnoprávní vztahy jsou asymetrické a nevyrovnané. Jde o právní nadřazenost orgánů veřejné moci. Orgány veřejné moci i státní správy (ústřední nebo místní) mohou tedy rozhodovat o subjektivních právech osob. V důsledku doktríny právního státu však mohou úřady jednat pouze v mezích zákona (secundum et intra legem). Tudíž i vláda musí dodržovat zákony. Občan nespokojený s jakýmkoliv rozhodnutím správního orgánu může například požádat soud o soudní přezkum.

Typickým příkladem veřejného práva je právo na sociální zabezpečení (tzv. sociální dávky). Může je však požadovat pouze fyzická osoba a jsou vypláceny ze státního rozpočtu. O jejich výši rozhoduje příslušný správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je nazýváno správní akt.

Ve veřejném právu je zřetelné používání kogentních právních norem, tedy jen těch, které jsou neodchýlitelné od právní dispozice, tj. vlastního pravidla normy.

.

.

.